Proplétání fikce a reality tvoří samotnou podstatu valné většiny filmů či literárních děl. V novém snímku Tima Burtona Velká ryba, natočeném podle literární předlohy Daniela Wallacea, se však ono samo stává ústředním tématem.

Mladý novinář Will se kvůli umírajícímu otci vrací z Paříže se svou manželkou Josephine do rodného městečka v Alabamě. Mezi synem a otcem vládne již léta tichý boj. Will má svému rodiči odjakživa za zlé, že věčně vypráví smyšlené historky ze svého života, za nimiž se však stírá všednodenní realita. Jenže podle starého pána právě tyto historky tvoří jádro jeho života po boku milované manželky Sandry...

Snímek má poměrně složitou vyprávěcí strukturu, jejímž rámcem je návštěva manželů v jižanském městě. Jádrem jsou ovšem otcovy bájné historky s četnými pohádkovými prvky, s nadpřirozenými jevy či bytostmi, jež však nevypráví jen on sám. Retrospektivy se tak odehrávají v několika polohách a role jsou vesměs zdvojené: protagonisté se objevují v mladém i ve starším věku.

Látka vyhovovala Timu Burtonovi především proto, že v ní mohl opět rozvinout svou vlastní fantazii a uplatnit v ní motivy ze svých dřívějších děl (tajuplný oživlý les, čarodějnice apod.). Znovu přichází ke slovu Burtonův smysl pro bizarnost a originální nadsázku. Magický realismus se však jen obtížně spojuje s melodramatickou linií generačních sporů a závěrečného rodinného souznění.

Název Velká ryba se odvíjí od motivu nepolapitelné obrovské ryby, symbolizující svobodu i věčnost bytí, ale též od povahy Willova otce, Eda Blooma, který byl velkou rybou v malém rybníce, ale neztratil se ani v oceánu.