Svým filmem Velká nádhera se mezinárodně úspěšný a oceňovaný italský režisér Paolo Sorrentino vrací k osvědčené spolupráci se slavným hercem Toni Servillem (společně natočili filmy L´uomo in più, 2001; Následky lásky, 2004; Božský, 2008), držitelem řady cen David, udělovaných Italskou filmovou akademií, a ceny Zlatý Glóbus v kategorii Nejlepší herec za film Gomorra (2008).

Po obrazově i hudebně atraktivní road-movie Tady to musí být (2011) sahá Sorrentino po osvědčených prostředcích svého jedinečného filmového stylu a opět přináší vizuálně podmanivé komediální drama o hledání smyslu vlastní existence a smíření se s věčně plynoucím časem a stárnoucím tělem. Příběh stárnoucího spisovatele a novináře Jepa zasazuje Sorrentino do prostředí “třpytivé” vysoké smetánky podmanivého Říma a po vzoru filmových velikánů Federica Felliniho a Michelangela Antonioniho podává kritiku současné společnosti, žijící v povrchnosti, přetvářce a zaslepenosti. Zoufalý Babylon zbohatlíků, politiků, zločinců, filmových hvězd, umělců, intelektuálů, ale i komplikovaných i nestálých vztahů ožívá v starověkých budovách a gigantických vilách Říma a sledujeme ho očima rozčarovaného Jepa, věčně se utápějícího v poháru gin tonicu a ve víru nekonečných party. A nad tím vším stojí Řím jako krásná, avšak mrtvá diva.

Již v úvodu filmu nás Biggazziho obrazové kompozice, závratné uhly záběrů a snové změny velikosti záběrů vtáhnou do slunečného svůdného Říma, kde se nám zpod majestátních děl římských a světových dějin umění odkrývají drobné postavy lidí, působících bizarně až exoticky. Dvojpólovost života a umění a hledání skutečné krásy jsou klíčovými motivy Sorrentinova snímku, poukazující na to, že pod nablýskaným, ale i ne příliš vábným povrchem se může skrývat oslnivá krása.