Město Bohů (či Boží město) je předměstská čtvrť Rio de Janeira, kam byla v šedesátých letech svedena obrovská přistěhovalecká vlna. V malých řadových domcích se tísní tisíce rodin. Vládne tu pocit bezmoci, plynoucí z nezaměstnanosti, vykořeněnosti a hlavně z mizivé šance na lepší budoucnost.

Snímek je filmovou kronikou, zachycující paradokumentárním stylem životní osudy několika chlapců v průběhu šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Něžná trojka a parta kolem ní představují typický vzorek dospívající populace z chudinských čtvrtí (tzv. favel), jejíž osudy se opakují s drobnými obměnami v dalších generacích. Životy jednotlivých protagonistů i celých gangů jsou nahlíženy z pohledu vypravěče Buscapého s přezdívkou Raketa. Chlapci se na rozdíl od všech jeho známých vyplní touha stát se fotografem. Uspěje díky znalosti prostředí i obyvatel Božího města, kam se v době pouličních nepokojů profesionální fotoreportéři bojí. Jako jediný se tak vydělí z dusivého marasmu předměstského ghetta.

Vizuální forma snímku plně koresponduje s realistickým až naturalistickým scénářem podle autobiografické knihy Paula Linse. Živá, neklidná, často ruční kamera hojně využívá detaily, zpomalené záběry a vířivý pohyb. Barevné korekce a záměrná nedokonalost obrazu dotvářejí subjektivně empatické vyznění celku. Moderní je také poměrně složitá struktura vyprávění, provázená komentářem a členěná do kapitol, jejichž děje se prolínají.

Dětští a dospívající herci působí bezprostředně a otřesné násilí vyvolává znepokojivé otázky. Obdobné téma, popisující kruté násilí, jemuž neodvratně podléhá celá městská čtvrť, má např. historický snímek Martina Scorseseho Gangy New Yorku (2003). Meirellesův výjimečný film však lze srovnávat hlavně s mexickým titulem Amores perros Láska je kurva (2000).