Více o filmu:
IMDB

Pastiš filmových žánrů v originální filmové koláži-dekonstrukci. Neúnavný rebel a experimentátor Jean-Luc Godard s pomocí svého dvorního kameramana Raoula Coutarda posílá vycházející hvězdu Belmonda na osudnou štafetu v ulicích Paříže. Jednoduchý příběh o krádeži auta, následné vraždě a útěku překvapuje formální vytříbeností a bezprostředním vyprávěním a fragmentárností. Téměř závratné tempo příběhu o přitažlivém rebelovi, okouzlujícím a ležérním vrahu na útěku představuje odvetu mladé filmařské generace úzkoprsé společnosti. Režisér si nenuceně pohrává s žánrovými klišé a hlásí se k anarchistickému okouzlení zločinem, sexem, násilím. Přitom znovu objevuje krásu filmové interpunkce, jak ji definoval Griffith nebo Feuilladův Fantomas. Nevyhýbá se kontrapunktnímu srovnání, hýří širokou paletou nástrojů, od klasického Mozarta, až po odvazový jazz. Snímek má i příznačné poslání bezstarostné jízdy a volného pádu, tak typické pro divoké mládí a bezohlednou upřímnost. Sotva se totiž Godardův hrdina nadechne, pokud mu to závratné tempo a těkající kamera umožní, již chcípá na bílé laině ulice. Vzkřísení filmové řeči a nastartování nových vyjadřovacích možností, které U konce s dechem signalizuje, má i dodnes nesmírný vliv, který je možno najít i u tak rozdílného režiséra, jako je Quentin Tarrantino. Přitom jeden z nejvlivnějších a stále svěžích snímků světové kultury není jen dílem jednotlivce. Ďábelský koktejl a manifest Nové vlny o rychlé jízdě, vraždě, bezstarostné mládeži, pop-ikonách západní kultury totiž pomáhali namíchat tehdy ještě nepříliš známé osobnosti jako režiséři François Truffaut, Claude Chabrol nebo Jean-Pierre Melville.