Snímek australské scenáristky a režisérky pocházející z Nového Zélandu Jane Campion Piano byl jedním z nejúspěšnějších filmů roku 1993. Překvapil kritiku i diváky originálním ztvárněním tématu milostného trojúhelníku.

Příběh, inspirovaný dobovými fotografiemi a záměrně upomínající na tvorbu Emily Bronte a Emily Dickinson, se odehrává na Novém Zélandu v roce 1870, v období končících střetů Britů s Maory. Do nehostinného prostředí bělošských osadníků přijíždí z Anglie za novým mužem němá Ada s nemanželskou dcerkou Florou. Přiváží s sebou milovaný klavír, bez nějž nemůže existovat.

Zvláštní, uzavřená a oduševnělá žena se s obchodnickým manželem Stewartem neshodne. Postupně však podléhá jemnému nátlaku jiného muže, který odkoupil od Stewarta její klavír. Posedle zamilovaný Baines jí postupně piano odprodává, a ona za to s odporem dává všanc své tělo. Z nejprve vynuceného sbližování se pomalu vyvíjí naplněný milostný vztah, na který oklamaný manžel reaguje velice podrážděně. Drama však nakonec ústí do šťastného konce.

Campion citlivě a vyzrále pracuje se všemi složkami filmového vyprávění, přičemž klade důraz na neobvyklou atmosféru. Příroda je vůči bílým osadníkům krajně nepřátelská: neustále prší a všude je spousta bahna. Moře je stále bouřlivé, husté stromy a křoviska jsou jen obtížně prostupná. Vztahy mezi jednotlivými postavami jsou nejednoznačné a jejich charaktery jsou obtížně dešifrovatelné. Tvůrci se snažili maximálně přiblížit tehdejší puritánské době. Strhující výkon podává Holly Hunter, jíž zdařile sekundují Harvey Keitel a Sam Neill