Barvitá, šesti Oscary oceněná adaptace broadwayského muzikálu Chicago o dvou kabaretních zpěvačkách z doby prohibice, které se na titulní stránky novin dostaly nikoli díky svému talentu, ale kvůli úkladným vraždám svých partnerů, vychází z mnohokrát oceněné inscenace Boba Fosseho (spoluautor, režie, choreografie), Johna Kandera (hudba) a Freda Ebba (spoluautor, texty písní). Muzikál byl uveden na divadle v roce 1975, opravdového triumfu se však dočkal až při znovuuvedení o jednadvacet let později: tehdy získal šest cen Tony. (Spekulovalo se, že k úspěchu přispěl také skandální průběh soudního procesu s hvězdou amerického fotbalu O. J. Simpsonem, jenž byl zproštěn obvinění z vraždy bývalé ženy a jejího milence.) Kořeny díla spadají až do roku 1926, kdy byla na divadle poprvé uvedena hra Hodná malá žena, která se dočkala filmových verzí Chicago (1927; r. Frank Urson) a Roxie Hart (1942; r. William Wellman). Ta byla inspirována skutečným soudním procesem z roku 1924.

Motivem vězení může Chicago připomínat Trierovo mučivé hudební (melo)drama Tanec v temnotách: také v něm se prolínala realita uvězněné, z vraždy obviněné ženy s jejími muzikálově koncipovanými představami. Režisér - choreograf Rob Marshall však hudebně taneční výstupy neodděluje od skutečnosti, ale naopak je neustále prostřihává s civilním děním. Vyprávění je díky tomu prezentováno od spáchání vraždy až po konečný verdikt soudu jako jedna velkolepě choreografovaná, ač jen vysněná jevištní show (dokonce i scéna veřejné popravy se v něm prolíná se stylizovaným vystoupením odsouzené). Výjimku tvoří první a poslední výstup. Celá oslnivá varietní stylizace je důsledně dodržována a navíc má své odůvodnění. Hlavní postava, sboristka Roxie Hartová, touží být hvězdou, topící se ve slávě i penězích, a když se jí to nepodaří ve světlech music hallu, pak se celebritou stává ve svých snech v cele. I její bezskrupulózní právník Billy Flynn koncipuje obhajobu jako ohromné mediální divadlo, během něhož svou klientku líčí jako nebohou oběť hříšného města.

Ačkoli obě protagonistky byly nominovány na Oscara, oceněná Catherine Zeta-Jonesová (jako oblíbená zpěvačka Velma Kellyová) zastiňuje Renée Zellwegerovou (jež získala alespoň Zlatý glóbus), neboť z ní sálá přirozené charisma, drive, šarm a profesionalita, podpořená její divadelní zkušeností z West Endu. Pěvecké party však zvládají víc než uspokojivě obě herečky (stejně jako Richard Gere v roli bonvivánského obhájce).

Chicago je důvtipným návratem k třpytivě nablýskanému hollywoodskému retro žánru, byť návratem v hříšně pootočené podobě: jeho hlavní aktéři jsou totiž ke konci snímku ještě bezcharakternější než na jeho počátku. S ohledem na současné snahy o většinou jen křečovité modernizace snímek překvapí staromódní elegancí i nadčasovým, sžíravým úšklebkem nad korupcí v soudních síních i v redakcích, nad perverzní potřebou výroby celebrit a především nad absurdně amorálními zákony showbyznysu.