Manželům Horákovým příroda odepřela mít vlastní dítě. O to víc po něm touží. Jednoho dne vykope pan Horák na zahrádce pařez, který vypadá jako malé dítě. Stačí ho jen dlátem v dílně trochu dotvořit. Paní Horáková pak svojí touhou a láskou pařez oživí.

Její štěstí však netrvá dlouho. Manžel se jí snaží přesvědčit, že cítit mateřský pud ke kusu dřeva není úplně normální a Otík (tak děťátko pojmenovali) je navíc stále hladový. Nejprve sežere domácího kocoura a potom se pustí do lidí z okolí. Horák v zoufalství a přes protesty paní Horákové zamkne Otíka ve sklepě do bedny na brambory, aby ho umořil hladem. A tady vstupuje aktivně do děje sousedovic malá Alžbětka. Ona jediná v domě tuší co se děje: proč mizí lidé, i to, jak se budou dále události vyvíjet.

Starý mýtus probuzený jednou k životu spěje k svému naplnění Známý tvůrce se přiklání k formě hraného filmu, který ovšem kombinuje s četnými trikovými sekvencemi, s animací reálu a také s ploškovou animací. Přesazení mýtického příběhu do dnešní doby umožňuje autorům pracovat se současnou realitou podobně jako ve Spiklencích slasti (1996).

Zpočátku nevinný kus dřeva se postupně proměňuje v obrovské dravé monstrum, jež si ovšem stále udržuje svůj stromový tvar a nepodobá se tak ostatním filmovým příšerám. I v Otesánkovi se objevují tradiční švankmajerovské motivy, upomínající na autorovu předcházející tvorbu. Neschází ani černý humor, ani zjevný sklon k bizarnosti, ke grotesce a k nápaditému využití mýtických prvků či symbolů.