Osvědčená autorská dvojice Jan Hřebejk a Petr Jarchovský se už potřetí (a prý naposled) inspiruje povídkami spisovatele Petra Šabacha. Stejně jako v případě Šakalích let (1993) a Pelíšků (1999) se i v jejich další dobové hořké komedii Pupendo jedná jen o inspiraci volnou a spjatou zejména s generační spřízněností. Příběh tedy koresponduje i s autentickými zážitky samotných tvůrců. Zatímco ve zmíněných filmech se museli spoléhat na rekonstrukci padesátých respektive šedesátých let prostřednictvím vzpomínek pamětníků, na počátku osmdesátých let prožívali své dospívání (a dokonce se už znali).

Podobně jako v předchozích filmech včetně navenek vybočující protektorátní tragikomedie Musíme si pomáhat (2000) sledují autoři "malou" soukromou historii v kontextu "velkých" dějin. I tentokrát jsou dvě rodiny spojeny těsnými pouty citů, ale v morálně komplikované době normalizace se zachovávají každá "jinak".

Kdysi úspěšný sochař Bedřich Mára po polooficiálnímu zákazu práce maskuje rezignaci a zoufalství lenošným bohémským životem, ovšem na úkor své rodiny (malého Bobše, dospívajícího sluchově postiženého Matěje a oddané manželky Aleny). Manželé se živí výrobou keramických kýčů. Bedřichův kamarád Míla Břečka je ředitelem základní školy a otcem talentované Pavly (která se učí v Márově ateliéru a která sochaře tajně miluje) a Matějova kamaráda a spolužáka Honzy. Je ve straně, ale považuje se za "jiného" komunistu než ostatní. Mílova ambiciózní žena Magda s Márou kdysi studovala, ale už dávno vyznává manželovo krédo "splynout s davem" a pracuje jako funkcionářka uměleckého svazu. Na podnět disidentského kunsthistorika Fábery a s pomocí Magdy přijme Mára oficiální zakázku, která by ho měla znovu dostat "do oběhu". Snaha postav "zapojit se" a přitom si nezadat s režimem se stává motorem vyprávění. Hřebejk s Jarchovským se vracejí k prostředím školy a rodinných "pelíšků" i proto, aby znovu sledovali vztahy dvou generací: ta dorůstající marně hledá své místo, zápasíc tváří v tvář kompromisnictví dospělých s racionalistickou skepsí a sníc o úniku "jinam", tentokrát symbolizovaným mořem.

Obrazového dojmu, majícího podle režisérových slov připomínat "obálku Květů z roku 1982" docílil kameraman Jan Malíř barevným svícením i tím, že natáčel na 16mm materiál, který se dodatečně digitálně upravoval a pak byl přepsán na 35mm film.

Název filmu upomíná na kdysi oblíbenou pubertální hru. Matěje ztvárnil neslyšící Lukáš Baborský.