Až po sedmi letech od nevydařené komedie Už (1995) natočil režisér Zdeněk Tyc snímek Smradi, uvedený v soutěži na MFF v Karlových Varech. Scénář (podpořený Sundance Institutem a Českým literárním fondem) napsala spisovatelka Tereza Boučková a zjevně v něm uplatnila vlastní rodinné zkušenosti. Navíc se natáčelo ve Vráži u Berouna, kde autorka s manželem a dětmi žije…

Šírovi se přestěhovali na vesnici, aby našli vstřícnější prostředí pro dva starší adoptované syny romského původu a čistý vzduch pro vlastního synka, astmatika Matěje. Jejich představy o klidném a harmonickém životě na venkově vezmou za své, když kdosi rozbije postaršímu sousedovi čelní sklo u auta. Viníka sice nikdo neviděl, ale soused ví, že tyhle věci provádějí malí cikáni, jako třeba Šírových František… Nepřátelství, nechuť a někdy i jen chatrně zastírané předsudky k „přistěhovalcům“ poznamenávají rodinné soužití a dohánějí vyčerpanou a zoufalou matku ke vzdorovitým reakcím, jež se jí zpětně jeví neadekvátní. Starší kluci jsou ostatně pěkná kvítka a manžel se z práce vrací až za tmy...

Střídmé, komorní, takřka dokumentární vyprávění je realistickým pohledem na všední život rodiny, která na vlastní kůži poznává netolerantnost a předsudky okolí. „Syrovost“ příběhu, akcentovanou snímáním na digitální kameru, vyvažuje Zdeněk Tyc kultivovanou stylizací i hudebním doprovodem skupiny Jablkoň. Uznání zaslouží výkony herců i neherců. Smradi jsou jedním z mála českých filmů, dotýkajících se reality života obyčejných lidí.